Když se v rodině stane něco bolestivého, následky nemusí vždy skončit u člověka, který traumatickou zkušenost přímo prožil. Rodiče někdy přemýšlejí, zda mohou své nezpracované strachy, nejistoty nebo vzorce chování nevědomky předat také svým dětem. Otázka, zda lze trauma „zdědit“, proto není jen filozofická. Moderní psychologie i výzkum fungování lidského organismu ukazují, že zkušenosti jedné generace mohou určitým způsobem ovlivňovat generaci následující. Neznamená to však, že dítě automaticky zdědí konkrétní trauma nebo že jeho budoucnost musí být předem určena minulostí rodičů.
Trauma se nepřenáší jednoduše jako barva očí
Když mluvíme o dědičnosti, obvykle si představíme vlastnosti zakódované v genech. Trauma ale není vlastnost, kterou by dítě jednoduše získalo od rodiče prostřednictvím DNA. Neexistuje jeden konkrétní „gen traumatu“, který by určoval, že dítě bude prožívat stejné psychické obtíže jako jeho rodič. Dědičnost může hrát roli například v citlivosti člověka na stres, v temperamentu nebo v náchylnosti k některým psychickým obtížím. Samotný vznik traumatické reakce je však výsledkem složitého působení biologických, psychologických a sociálních faktorů.
Dítě může převzít způsob, jakým rodič reaguje na svět
Velmi důležitou roli proto hraje prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. Rodič, který si sám nese nezpracovanou traumatickou zkušenost, může být například výrazně úzkostný, přecitlivělý na určité situace nebo mít potřebu dítě neustále chránit před možným nebezpečím. Dítě se přitom učí především pozorováním. Pokud opakovaně vidí, že rodič reaguje na běžné situace strachem, napětím nebo vyhýbáním, může si podobný způsob vyhodnocování světa osvojit. Nemusí přitom vůbec vědět, proč se rodič chová určitým způsobem. Takový přenos může probíhat velmi nenápadně. Rodič například nemusí o své traumatické zkušenosti nikdy mluvit, přesto může jeho chování ovlivňovat atmosféru v domácnosti a způsob, jakým dítě vnímá bezpečí.
Důležitá je také rodinná atmosféra
Trauma může ovlivnit nejen jednotlivce, ale i fungování celé rodiny. Rodič, který se potýká s dlouhodobým stresem nebo následky traumatu, může mít potíže s regulací emocí, důvěrou nebo vytvářením stabilních vztahů. Dítě pak může vyrůstat v prostředí, kde je někdy obtížné předvídat, jak bude rodič reagovat. Pro zdravý vývoj přitom není důležité, aby byli rodiče dokonalí.
Dítě potřebuje především dostatek bezpečí, předvídatelnosti a možnosti navázat stabilní vztah s pečující osobou. Pokud se traumatické vzorce opakují po několik generací, může vzniknout dojem, že se trauma v rodině skutečně dědí. Ve skutečnosti jde často o kombinaci více faktorů, mezi které patří genetické dispozice, výchova, životní podmínky, vztahy a konkrétní zkušenosti dítěte.
Co znamená mezigenerační přenos traumatu
V psychologii se používá pojem mezigenerační přenos traumatu. Označuje situaci, kdy následky traumatických zkušeností jedné generace ovlivňují psychické fungování nebo vztahy generace další. Tento jev byl zkoumán například v rodinách, které přežily války, genocidy, nucené migrace nebo jiné závažné historické události. Výzkum naznačuje, že potomci lidí vystavených extrémnímu stresu mohou v některých případech vykazovat zvýšenou citlivost na stres nebo určité psychické obtíže. Výsledky jednotlivých studií jsou však složité a nelze z nich vyvozovat, že trauma se přenáší automaticky z rodiče na dítě.
Roli může hrát i epigenetika
V souvislosti s mezigeneračním přenosem traumatu se často mluví také o epigenetice. Jde o oblast výzkumu, která se zabývá tím, jak může prostředí a životní zkušenost ovlivňovat regulaci aktivity některých genů, aniž by se změnila samotná sekvence DNA. Výzkum stresu a epigenetických mechanismů je velmi zajímavý, ale zároveň není důvod zjednodušovat ho na tvrzení, že „trauma se zapisuje do genů a děti ho zdědí“. U lidí je velmi obtížné oddělit biologické mechanismy od vlivu prostředí, výchovy a dalších životních zkušeností. Epigenetika proto představuje jednu z možných částí skládačky, nikoli jednoduché vysvětlení celého jevu.
Dítě není odsouzené opakovat minulost
Jednou z nejdůležitějších věcí, kterou je třeba zdůraznit, je, že rodinná traumatická historie automaticky neurčuje budoucnost dítěte. I pokud rodič prožil velmi těžkou zkušenost, neznamená to, že jeho dítě bude mít stejné problémy. Naopak může být velmi významné, když si rodič své vlastní zkušenosti uvědomuje a snaží se s nimi pracovat. Už samotné rozpoznání určitých vzorců může pomoci přerušit jejich automatické předávání. Pokud rodič například zjistí, že reaguje na některé situace výrazně úzkostně kvůli vlastní minulosti, může se učit své reakce lépe regulovat a zároveň dítěti nabídnout bezpečnější způsob, jak se vyrovnávat se stresem.
Bezpečný vztah může mnoho změnit
Děti nejsou pasivními příjemci rodinných vzorců. Jejich vývoj ovlivňuje řada ochranných faktorů. Jedním z nejvýznamnějších může být stabilní a bezpečný vztah s pečující osobou. Dítě, které má možnost zažívat přijetí, předvídatelnost a podporu, může získávat zkušenost, že svět není pouze místem nebezpečí. Postupně se učí rozpoznávat vlastní emoce, zvládat stres a hledat pomoc, když ji potřebuje. Velký význam proto nemusí mít jen to, co se stalo v minulosti, ale také to, jak rodina funguje dnes.
Pomoc není známkou selhání
Rodič, který si uvědomuje, že jeho vlastní minulost ovlivňuje vztah k dítěti, nemusí mít pocit selhání. Naopak jde o důležitý krok. Práce s traumatem může pomoci člověku lépe porozumět vlastním reakcím a zabránit tomu, aby se některé škodlivé vzorce automaticky opakovaly. Psychoterapie nebo jiná odborná pomoc může být užitečná zejména tehdy, pokud trauma výrazně zasahuje do každodenního života, vztahů nebo rodičovství. Vyhledání podpory není důkazem, že člověk nezvládá svou roli rodiče. Může být právě naopak způsobem, jak vytvořit pro dítě bezpečnější prostředí.
Minulost může mít vliv, ale nemusí určovat budoucnost
Na otázku, zda může dítě zdědit trauma, tedy neexistuje jednoduchá odpověď. Trauma se nepřenáší z rodiče na dítě stejným způsobem jako geneticky podmíněná vlastnost. Určitou roli mohou hrát biologické dispozice a procesy spojené se stresem, ale stejně důležité jsou vztahy, výchova a prostředí, ve kterém dítě vyrůstá.
To zároveň přináší důležitou naději. I když si rodič nese bolestivou minulost, nemusí ji předat dál v nezměněné podobě. Uvědomění vlastních vzorců, bezpečný vztah s dítětem, stabilní rodinné prostředí a případná odborná pomoc mohou přispět k tomu, že se bolestivý rodinný příběh nebude jednoduše opakovat. Dítě tedy není kopií minulosti své rodiny. Dostává nejen to, co si rodina přinesla z minulých generací, ale také nové zkušenosti, vztahy a příležitosti vytvořit si vlastní způsob, jak světu rozumět a jak v něm žít.
